PDF Archive

Easily share your PDF documents with your contacts, on the Web and Social Networks.

Share a file Manage my documents Convert Recover PDF Search Help Contact



Druzi ve smrti Hassel S .pdf



Original filename: Druzi_ve_smrti_-_Hassel_S_.pdf
Title: Druzi ve smrti - Hassel S.
Author: Hassel S.

This PDF 1.4 document has been generated by calibre 3.15.0 [https://calibre-ebook.com], and has been sent on pdf-archive.com on 25/02/2018 at 19:37, from IP address 90.181.x.x. The current document download page has been viewed 167 times.
File size: 1.1 MB (264 pages).
Privacy: public file




Download original PDF file









Document preview


Sven Hassel

Druzi ve smrti

Bolavý malíček v nás vyvolá více znepokojení a úzkosti
než zkáza a smrt milionů lidských bytostí.
Tato kniha je věnována všem obyčejným vojákům,
ročník 1917, kteří v poslední světové válce zakusili nejvíce.
Dopravili nás na hlavní ošetřovnu. Doktor nás seřval, protože jsme byli
děsně špinaví a samá veš.
Prej, že taková prasata na příjmu ještě neměl.
Bylo to doktorský ucho a moc toho ještě neviděl. Přišel z tý fabriky na
doktory v Grazu a k medicíně stačil sotva přičichnout.
Drobeček si to, samo sebou, nenechal líbit. Nazval ho spoustou všelijakých
přívlastků, které by si normálně člověk nechal pro sebe – slušný z nich nebyl ani
jeden.
Doktora to náramně dožralo. Pečlivě si zapsal všechno, co z Drobečka
vyletělo, taky jeho jméno a jednotku. Na svou čerstvě nabytou vojenskou čest
mu pak přísahal, že trest, jakého se mu dostane, si bude pamatovat hodně, hodně
dlouho, leda by měl to štěstí a nepřežil transport – v což on upřímně doufal.
Při operaci, během níž byly z Drobečkova robustního těla vyjmuty střepiny
granátu, se mladý doktor neubránil hlasitým projevům uspokojení nad každým
pacientovým výkřikem.
Tři týdny nato doktůrka přivázali k vrbě a odpráskli. Dostal pod kudlu
generála, kterého pokousal divočák, a lampasák mu na stole natáhl brka.
Šéfdoktor byl v tu dobu namol a tudíž mimo provoz. Někdo z velitelství si
vyžádal zprávu a hlavní lékař bez rozpaků svalil odpovědnost na mladýho.
Nekompetentnost a zanedbání povinností, tak to nazval vojenský soud.
Jeho vřeštění, když ho k té vrbě vlekli, bylo až nemístně hlasité. Čtyři chlapi
měli co dělat, aby ho k ní dotáhli.
Jeden mu nasadil kravatu, další dva ho popadli za nohy a čtvrtý si hrál na
obruč, aby mu udržel ruce u těla. Cítil při tom, jak mladému doktorovi tluče
srdce. Tlouklo mu splašeně jako o život.
Domlouvali mu, že by se měl chovat jako chlap a nedělat kravál jako nějaká
hysterka.
Jenže je těžké chovat se jako chlap, když je člověku třiadvacet a považuje se
za vyšší bytost jen proto, že se z něj stal chirurg záložního vojska se dvěma
hvězdičkami na rameni.
Byla to hnusná poprava, prohlašovali ti, co ho zastřelili, protřelí pěšáci z 94.

pluku. Popravili jich už spousty, a tak věděli, co říkají. Byli to schopní hoši, tihle
maníci z devadesátého čtvrtého.
KAPITOLA 1
VLAK 877, VÝCHOD,
POMOCNÁ POLNÍ NEMOCNICE
MRÁZ vrážel doruda rozžhavená ostří do všeho živého i mrtvého a přejížděl
lesy praskající metlou.
Lokomotiva v čele nekonečného vlaku Červeného kříže dlouze a tklivě
zahvízdala. Bílý obláček páry vypadal na pozadí ruské zimy nezvykle chladně.
Strojníci měli na hlavách beranice a na sobě vaťáky.
Uvnitř dlouhého řetězu nákladních vozů s označením Červeného kříže na
bocích a na střechách ležely stovky posekaných vojáků. Promrzlými stěnami
pronikal dovnitř sníh stržený z náspu do víru kolem uhánějícího vlaku.
Ležel jsem ve vagónu číslo 48, spolu s Drobečkem a Legionářem. Drobeček
ležel na břiše. Dostal střepinu do zad a půlku zadku mu utrhla střela z minometu.
Malý Legionář musel nad ním několikrát podržet zrcátko, aby mohl Drobeček
posoudit rozsah válečných škod. „Myslíš, že bych za ten flák masa, co ze mě
Ivan vyříz, moh fásnout GVH?“
Legionář se zasmál: „Jak seš velkej, tak seš blbej. Tomu fakt věříš? Non,
mon cher – kdo jednou patří k bataillon disciplinaire, ten dostane GVH leda až
mu někdo ustřelí palici. Na tvým služebním záznamu přibude jedno úhledné KV
a potom tě fofrem odlifrujou hezky zpátky na frontu, aby ti tam ufikli druhou
půlku.“
„Chceš do zubů, parchante jeden?“ zavřeštěl Drobeček. Pokusil se postavit,
ale vzápětí se s peprnou nadávkou skácel se zpátky do slámy.
Legionář se rozesmál a smířlivě plácl Drobečka po rameni. „Klid, prasáku,
nebo na příští vykládce vystoupíš s mrtvými hrdiny i ty.“
O kus dál podél stěny přestal skučet Huber.
„Zhebnul,“ odtušil Drobeček.
„Jo, a nebude poslední,“ zafuněl Legionář a utřel si z čela pot. Měl vysokou
horečku a týden starým obvazem na rameni a krku prosakoval krvavý hnis.
Bylo to Legionářovo šestnácté zranění. Prvních čtrnáct padlo na vrub
cizinecké legie, kde si odkroutil celých dvanáct let. Považoval se spíš za
Francouze než za Němce. Dokonce jako Francouz vypadal: metr šedesát, drobná
postava, snědá, opálená pokožka. Z koutku úst mu volně visela neodmyslitelná
cigareta.
„Vodu, svině,“ zařval poddůstojník s velkou, otevřenou ranou v břiše.

Vyhrožoval, nadával, prosil. Nakonec se rozbrečel.
Na opačném konci vagonu se někdo chraplavě zachechtal.
„Jestli máš žízeň, olizuj led ze zdí. Jako my všichni.“
Četař vedle mě, potlačuje bolesti břicha, z něhož mu dávka ze samopalu
udělala řešeto, se pokusil postavit.
„Kamarádi, Führer se o nás postará!“ Zdvihl ruku v toporném nacistickém
pozdravu jako nějaký bažant a začal halekat: „ ,Jen prapor výš a řady semknuté.
SA pochoduje… ‘„ vypustil kus textu, jako kdyby se nemohl dočkat své
oblíbené pasáže:
„ ,Židovská krev se rozteče. Před námi šiky socialistů, hanba naší země.’ “
Načež se vyčerpaný svalil zpátky do slámy.
Od ojíněného stropu se odrazil posměšný smích.
„Hrdina se nám unavil,“ zavrčel něčí hlas.
„Adolf na nás sere. V tuhle chvíli se láduje jetelíčkem a slintá nad tím svým
podvraťákem.“
„Za tohle vás poženu před tribunál!“ zavřeštěl hystericky četař. „Radši si dej
bacha, ať ti nevyrvem jazyk,“ zasyčel Drobeček a hodil do četařovy popelavé
tváře ešus se zelím, ze kterého se už každému zvedal žaludek.
Vztekem a bolestí hekající Hitlerův fanoušek od dělostřelců zařval: „Já ti
ukážu, ty rypáku! Smradlavej skunku!“
„Už jsem si strachy nadělal do gatí,“ ušklíbl se Drobeček a zašermoval
širokým vojenským nožem, který nosil v botě.
„Vyříznu ti ten tvůj přiblblej mozek z lebky a pošlu ho tý nacistický krávě,
co tě vyblajzla z prdele. Kdybych mohl vstát, už bys to měl za sebou.“
Vlak prudce zastavil. Tak prudce, že jsme jeden vedle druhého začali ještě
hlasitěji hekat bolestí.
Zima zalézala stále dál a dál do vagonu a znecitlivovala nám prsty na nohou i
na rukou. Jinovatka nám strouhala do tváří lhostejný výraz.
Jeden z raněných se bavil tím, že si do jíní maloval bajonetem hezká malá
zvířátka. Myšku, veverku, taky štěně, kterému jsme dali jméno Oskar. Všechna
ostatní zvířátka mráz vygumoval, ale Oskara tenhle svobodník kreslil znovu a
znovu. Umělec–ženista prohlašoval, že Oskar je zbarven dohněda a na hlavě má
tři bílé skvrny. Bylo to moc hezké štěně. Když jsme olizovali stěny, naší jedinou
starostí bylo nedotknout se Oskara. A když jsme usoudili, že je Oskarovi dlouhá
chvíle, ženista přikreslil kočku, aby ji mohl prohánět.
„Kam vlastně jedeme?“ zeptal se malý sedmnáctiletý pěšák s rozdrcenýma
nohama.

„Domů, chlapče,“ zašeptal jeho kámoš, poddůstojník se zraněním na hlavě.
„Slyšels to?“ zakvokal námořník z Černého moře, chlapík s roztříštěnou
kyčelní kostí. „Prej jedeme domů! Jak jsi na to přišel, ty vypatlanče? Spíš do
pekla. Nebo snad do nebe? Do zelenýho rajskýho údolí, kde andělíčci s
hákovejma křížema na čele vyhrávaj na zlatý harfičky ,Horsta Wessela’?“
Zařehtal se a ušklíbl se na tisíce ledových krystalků na stropě. Nevšímaly si ho.
Vlak se dal znovu do pohybu. Mimořádná souprava pomocné polní
nemocnice sestávající z osmdesáti šesti ledových, zasviněných dobytčáků
napěchovaných hromadami lidského utrpení jménem vojáci – hrdinů raněných
za vlast! Jakých hrdinů! Stovky kašlajících, slintajících, nadávajících, plačících,
na smrt vyděšených ubožáků, svíjejících se v bolestech a sténajících při každém
škubnutí vagónu. Trosky, o kterých se hrdinská líčení bojů na odvodových
vývěskách nikdy nezmiňovala.
„Víš co, Pískošlape,“ zachrčel Drobeček směrem k Legionáři, „až dorazíme
do toho smradlavýho špitálu, první, co udělám, je, že se jaksepatří zhulákám. Jo.
Nejdřív se pořádně ožeru a potom obstarám tři malé fenolové čičinky, všecky
naráz.“ Zasněně zdvihl hlavu ke stropu, blaženě zafrkal a olízl si omrzlé rty. „A
že jim to nandám.“ Oči mu zaníceně zářily. Ještě nikdy nebyl v nemocnici a
zřejmě si ji představoval jako bordel s pestrou nabídkou služeb pro zákazníky.
Legionář se rozesmál. „Jen se těš, hochu. Nejdřív tě rozkrájí tak, že prvních
pár týdnů budeš mít co dělat sám se sebou. Budeš potit střepiny. Napíchaj do
tebe kýble injekcí, abys jim nezhebnul, protože jako kanónenfutr budeš stále
dost dobrej.“
„Zavři zobák! Tyhle kecy nepotřebuju poslouchat!“ zaječel Drobeček, bílý
jako křída.
Po několika minutách mlčení se opatrně zeptal:
„A bolí to moc, když do tebe tihle felčaři strkají kudly?“
Legionář pomalu otočil hlavu a spočinul na neurvalém kolohnátovi upřeným
pohledem. Z každičkého rysu Drobečkova neforemného obličeje čišel strach z
neznáma, které ho očekávalo.
„Bon, Drobečku, bolí, bolí jak čert. Krájej ti maso na cáry a tobě nezbývá
než lapat po dechu a chroptět. Ale buď klidnej, bolí to tak strašlivě, že ani
necekneš. Tak to je.“ Legionář pokýval hlavou.
„Ježišmarjá,“ zasténal Drobeček. „Svatá Matko boží!“
„Až mě ve špitálu daj do kupy,“ uvažoval jsem nahlas, „chtěl bych si najít
metresu, drahou, krásnou metresu v dlouhým norkovým kožichu – opravdickej
kus s velkou praxí.“

Legionář přikývl.
„Vím, co myslíš. Něco jako poklad.“ Zamlaskal. „Co je to metresa?“ přerušil
debatu Drobeček. Pečlivě jsme mu vysvětlili, co to znamená. Obličej se mu
rozsvítil.
„Aha, děvka, co je doma. Taková ta na volný noze. Ježíšikriste, jednu
takovou dostat!“ Zavřel oči, před sebou celý batalion koček. Viděl je, jak jdou v
řadě za sebou dlouhou ulicí a kroutí svými pěkně formovanými zadečky.
„Na kolik jedna taková vyjde?“ Aniž „spustil oči“ ze své smyslné fata
morgany, uvolil se otevřít jedno oko.
„Na celoroční plat,“ zašeptal jsem, zapomínaje při představě metresy v
norkovém kožichu na bolest v zádech.
„V Casablance jsem jednu takovou měl,“ pravil zadumaně malý Legionář.
„Krátce potom, co ze mě udělali seržanta třetí roty druhýho pluku. Slušná rota,
fajn starej, žádnej zasranej kretén.“
„K čertu s tvým starým. Chceme slyšet o tý couře, ne o tvých zasraných
šéfech.“
Legionář se zasmál.
„Byla to žena jednoho zhýralýho rejdaře, starýho kozla, to jo. Táhla to s ním
jenom kvůli prachům. Jeho majetek čítal pěknou řádku nul. Nejraději se bavila
balením chlapů. A když se jich nabažila, poslala je k vodě.“
„Tebe taky?“ zeptal se Drobeček, který najednou zpozorněl.
Legionář namísto odpovědi pokračoval ve vyprávění o rejdařově ženě z
Casablanky, která si kupovala kvalitní lásku.
Drobeček mu zarputile skákal do řeči. Nakonec zařval tak, že ho začali
okřikovat i ostatní ranění.
„Taky jsi dostal kopačky, Pískošlape? Letěls z kuchyňskejch schodů?“
„Ne, neletěl,“ zařval otráveně malý Legionář. „Když jsem si našel něco
lepšího, vycouval jsem sám.“
Věděli jsme, že lže, a Legionář si to určitě uvědomoval.
„Měla olivově žlutou pleť,“ pokračoval. „Černý vlasy a v hlavě pořád
nějakou lumpárnu. Její spodní prádlo, mon dieu, to vám byla věc, jako flaška
Roederer Brut ročník 1926. Přál bych vám ho vidět a hlavně si ně něj sáhnout,
mon gancon!“
Poddůstojník se zraněnou hlavou se dunivě zasmál.
„Ty seš teda labužník. Co si tak spolu některej večer vyrazit za holkama?“
Legionář se ani neobtěžoval otočit hlavu. Ležel s očima zavřenýma, pod
hlavou plynovou masku.

„Ženský, mě už nezajímají. Říkám jen, co bylo kdysi.“
„Hej, Pískošlape, jak je to s těma holkama z Casablanky? Kde ten bordel
vlastně je?“
Legionář se rozkašlal.
„Pro tebe na tomhle světě existujou evidentně jen dvě věci – bordely a
kasárna. Jenže Casablanka není bordel, ale nádherný město na západním pobřeží
Afriky. Místo, kde se legionáři v druhým roce učí žrát písek a chlastat vlastní
pot, a kde si můžeš objednat celou tureckou kapelu. V Casablance těm, kdo si
mysleli, jak se v legii nebudou mít skvěle, dojde, že jsou jen hovada, protože se
jako hovada narodili.“
„…a jako hovada chcípnou,“ dodal hlas ze tmy, která se na vagon snesla.
„Tak,“ přikývl malý Legionář. „Hovada, dobytek jako ty a já, a ostatní
volové na tomhle světě.“
„Ať žije dobytek!“ zařvali jsme sborově. „Ať žije všechen dobytek, co táhne
nacistický sračky!“
„Vy odporná sebranko!“ Rozhořčený výkřik patřil trefenému Hitlerovu
fandovi. „Bůh vám pomáhej, zmetci jedni, až znovu zaútočíme! Polní maršál
von Mannstein už brzo překročí Lowart a zaútočí na Moskvu.“
„Leda tak v zajateckým transportu na sibiř,“ posmíval se někdo ze tmy.
„Vpřed, granátníci, spasitelé Velkoněmecké říše!“ zakvičel frenetickým
hlasem četař.
„Hovno. Byls v bitvě u Velikejch Luk, Adolfíku, že tak nadšeně žvaníš o
Lowartu?“ opáčil Drobeček.
„Ty jo?“ zeptal se desátník s jednou rukou zachvácenou snětí.
„Si piš. Seděli jsme v pevnosti, my tři a dvacátej sedmej. Nějaký námitky,
hňupe? Hned, jak mě pustí ze špitálu, tak si toho proviantmajstra podám tak, že
nebude vědět, kde má hlavu a kde ocas,“ svěřil se najednou Drobeček celému
vagonu. „Natáhnu mu takovou, že se ten jeho ksicht bude do smrti smrťoucí už
jen šklebit.“
„Co tě na nějakým provianťákovi tak sere?“ zeptal se jednoruký svobodník.
„Neustřelili ti s tou rukou i mozek?“ zahlaholil Drobeček. „Ty vole, tebe
snad ty naše pláštěnky někdy uchránily před zmoknutím? Tihle zasraní
provianťáci se snaží ušetřit na všem, co de k nám. Těma pláštěnkama voda jen
čvachtá. Nechápeš to? Proviantgumy na každý takový pláštěnce vydělávaj těžký
prachy a my chujové ještě jednu dvě vyhodíme, protože naivně doufáme, že
dostanem něco lepšího. Už to chápeš, hňupe?“
„Bezva finta,“ poznamenal Legionář. „Dostat se k provianťákům, prodával

bych tyhle pláštěnky těm oficírským chmatákům! To by bylo něco, teda kdyby
dal Alláh.“
„Co ta kunda, cos o ní vykládal?“ zařval Drobeček, který na proviantní
důstojníky rázem zapomněl.
„Neotravuj,“ zavrčel Legionář. O chvíli později zamručel: „Jak já ji miloval,
Mohammed a všichni praví proroci jsou mi svědky! Ještě dvakrát potom, co mě
dala kvinde, jsem se snažil vloupat do Alláhovy zahrádky.“
„Tvrdil’s, žes ji nechal ty,“ rozřehtal se Drobeček.
„A co? Co je mi po nějakejch krátkonohejch tlustoprdkách, co furt melou
pantem! Stačí pomyšlení, že člověk může bejt takovej idiot a honí se za takovým
neřádstvem. Ráno vstanou s opuchlýma očima, odulými pysky upatlanejma od
rtěnky.“
„Tomu říkám poklona něžnému pohlaví!“ řekl někdo ze tmy. „Má pravdu,“
ozvalo se odjinud. „Člověka rázem přejde chuť, když vidí ty jejich kovové
natáčky, obnošené bačkory a punčochy plandající pod kolenama.“
Do rachotu uhánějícího vlaku proniklo hučení letadla. Zmlkli jsme a
naslouchali – jako divoká zvěř, když zaslechne píseň smrti blížících se honců.
„Jaky,“ zachrčel někdo.“
„Jaky,“ zopakovalo několik dalších.
Třásli jsme se, ne zimou, ale přítomností smrti mezi námi. Jaby… „Blíží se
smrt, blíží!“ zabroukal Legionář.
Letadlo změnilo směr a v sílícím crescendu se blížilo k nám. S řevem
rvoucím uši se přehnalo kolem vlaku.
Na kříže na střechách početných dobytčích vagonů volajících po
milosrdenství spočinulo zlobné oko krvavě rudé hvězdy. Letadlo se vzneslo k
obloze, aby vzápětí slétlo střemhlav zpátky k zemi jako jestřáb vrhající se na
zaječí mládě.
Drobeček se vztyčil, podpíraje se na svých svalnatých pažích, a zařval do
dveří: „Tak poď, ty rudej zloduchu, rozsekej nás na kaši! Hlavně to neprotahuj!“
Jako kdyby ho pilot poslechl a chtěl co nejsvědomitěji vyplnit jeho prosbu,
kulky prosvištěly jednou stěnou vagónu a zabubnovaly do druhé. Na stěně u
stropu se v úhledné řadě ukázaly desítky malých špehýrek.
Někteří vykřikli. Jiní zachroptěli. A umřeli.
Vlak zahoukal a my vjeli do lesa. Pilot se vrátil domů na čaj a volské oko.
Bylo to krásné ojíněné ráno. Krajina z kabiny letadla musela vypadat
nádherně.
„Dal bych si párek,“ řekl Legionář. „Ne obyčejnej párek, ale párek z


Related documents


druzi ve smrti hassel s
navstevni rad cs
krvav batalion hassel s
voto vohoz cz podm nky
j dlo
text


Related keywords